Katalog

Články

Bylinky pro zdraví

Bylinky pro zdraví
Všichni máme nějakou představu o tom, jak vznikla moderní lékařská věda. Víme, že medicína se vyvíjela do svého současného stavu po tisíce let stejně jako matematika či astronomie. Ale někdy zapomínáme, že nechirurgická medicína byla téměř vždy postavena na užívání léčivých rostlin.

V mnoha částech světa hraje rostlinná medicína dodnes hlavní roli při léčení. Dokonce i ve Spojených státech a v západní Evropě je 25 % všech komerčně vyráběných léků na bázi rostlinných složek.

Historie bylinkářství


Svými kořeny sahá až k samému základu lidské existence. Jako strom s větvemi, představujícími světové civilizace, jsou i jednotlivá odvětví bylinkářství odrazem kultur, v nichž vznikla. Mnoho nejranějších užití léčivých bylin bylo pravděpodobně výsledkem systému "pokus a omyl" - kmenoví léčitelé či šamani používali rozmanité rostliny nazdařbůh, aby jimi léčili celou škálu zdravotních potíží. Po mnoha generacích tento postup vykrystalizoval do podoby lidových léčitelských tradic, založených jak na dostupnosti léčivých rostlin, tak na neustále se měnících potřebách lidí. Výsledkem bylo, že američtí indiáni si vytvořili své vlastní bylinkářské tradice a Číňané, Egypťané, Indové a Tibetané zase své. V hustých lesích a na rozkvetlých loukách země, jež je nyní Ruskem, si lidé z kmenů Skytů a Keltů vytvářeli své vlastní rostlinné léky z mimořádného bohatství rostlin, které tam nacházeli.

Každé odvětví či tradice bylinkářství se dá rozdělit na lidové bylinkářství, předávané ústním podáním z generace na generaci, a na tradici založenou na kritičtějším bádání. Vývoj těchto tradic se měnil od jedné kultury ke druhé. V antickém údobí lékaři jako Hippokrates, Galén či Diaskorides intenzívně psali o léčivé hodnotě bylin. Když Římané dobyli většinu Evropy, přinesli si s sebou i svou lékařskou literaturu i praktické zkušenosti. Když se římská říše zhroutila a její vojska odtáhla, zůstalo nejen to špatné, ale i dobré a výtečné zkušenosti. Mezi ty dobré můžeme počítat i vzdělanost, literaturu a dovednosti z nejrůznějších úseků života, tedy i zdravotnictví. Latinská vzdělanost včetně zdravotnické se šířila po Evropě i prostřednictvím náboženských misí, především řádu benediktinů.

Původní národní bylinářské tradice se postupně prolínaly s oficiální lékařskou praxí. Některé bylinářské postupy byly považovány za čarodějnictví. Ve středověku docházelo ke zneužívání některých psychotropních drog, což vedlo k "honům na čarodějnice" a byly často postiženy i nevinné bylinářky. Zvyšoval se počet erudovaných lékařů, kteří se stali nositeli zdravotnické osvěty i léčebné praxe a bylinářství postupně ztrácelo své opodstatnění.

Příprava bylinkových čajů

Příprava čajů z bylinek závisí na několika činitelích: na tom, jestli se účinné složky z té které léčivé rostliny rozpouštějí lépe ve studené nebo v horké vodě, dále na typu a charakteru rostliny a konečně na zdravotních potížích, proti kterým se má daná bylina užívat. A může to také záviset i na osobním vkusu a chuti pacienta. Obvykle se doporučuje 1 čajová lžička čerstvých bylinek na 1 šálek vody. Podobný poměr se doporučuje při použití sušených, drcených bylinek. Většina bylinářů používá sušené bylinky. Obecně platí, že sušené bylinky se drtí těsně před použitím a jejich množství se měří v drceném stavu.

Nálev (infusum)
Téměř všechny rostliny se vylouhovávají vroucí vodou, protože jejich účinné složky jsou rozpustné ve vodě. Nálevy se připravují tak, že přelijeme vařící vodu přes čerstvé či sušené bylinky nasypané do hrnku a necháme stát po určitou dobu, aby se dostatečně vždy pod pokličkou vylouhovaly. Většinou stačí patnáct minut. Většina nálevů se užívá hned poté, jakmile vychladnou natolik, aby se daly pít. Pokud chcete nálev uchovat ještě k dalšímu použití, proceďte tekutinu do termoláhve, uzavřete ji a uchovejte v chladničce, nanejvýš však dva dny.

Studený výluh (macerát)
Bylinky, jejichž léčivé látky by se horkem zničily, např. slizy, vyluhujeme v chladné vodě. 

Odvar (decoctum)
Odvary se vyrábějí krátkým povařením čerstvých či sušených bylinek ve vodě, aby se z nich uvolnily činné látky. Tato metoda se často používá u stonků, kořenů nebo kůry plodů. Když připravujeme odvar, drogu obvykle nejdříve nadrobno nasekáme nebo rozdrtíme, pak dáme do studené vody a povaříme. Většinu bylin vaříme 10-15 minut. Vývar scedíme a necháme vychladnout. Nálevy nebo odvary pijeme jako čaj, ale dají se rovněž použít na obklady. V takovém případě namočíme do výluhu nebo odvaru čistou látku, vyždímáme a přiložíme asi na dvacet minut na postižené místo.

Parní lázeň (baňa)

Jednou ze zajímavých a méně známých metod přípravy vodných extraktů je ruská parní lázeň "baňa". Vyvinuli ji ruští bylinkáři a dodnes není mimo území Ruska v podstatě známá. Tato metoda je zvlášť oblíbená u zkušených bylinkářů, když potřebují připravit složité receptury. Baňa využívá páry k tomu, aby rozpustila látky obsažené hluboko v rostlině a umožňuje, aby se několik rostlin smíchalo, aniž by ztratily svou individualitu. Baňa rostliny neznehodnotí a zachovává jejich aroma. Bylinkář nejprve rozdrtí či naseká rostlinný materiál, pak ho promíchá s ostatními složkami. Obecně platí, že listy a květy by měly být nasekané na kousíčky ne větší než 6 milimetrů, stonky a kůra dokonce na třímilimetrové úlomky. Stejně malé by měly být nadrobno nasekané či rozdrcené kousíčky plodů a semen. Nadrcený či nasekaný materiál se potom vsype do hrnce z keramiky, vamého skla či nerez oceli.

Mnoho bylinkářů dává přednost smaltovaným hrncům se širokým dnem a zúženým hrdlem víčkem, v němž je malý otvor. Pro přípravu jedné dávky se do hrnce obvykle dávají dvě čajové lžičky sušených bylinek a 1 šálek (1/4 litru) vody. Celkové množství směsi by mělo zabírat zhruba tři čtvrtiny objemu hrnce. Profesionální bylinkáři často užívají hrnec, který je čtyřikrát až pětkrát větší než objem směsi bylinek a vody, aby mohli připravit naráz tři až šest dávek. To, co okamžitě nespotřebují, obvykle schovají do chladničky k dalšímu použití.

Bylinkář položí malý talíř dnem vzhůru na dno většího hrnce. Na něj pak postaví menší hrnec. Větší hrnec potom naplní vodou, a to tak, aby sahala zhruba do tří čtvrtin výšky menšího hrnce. Vařící voda se většinou nalévá do obou hrnců. Menší hrnec často bývá z těžšího materiálu než ten větší. Je přiklopen těžkou pokličkou nebo je poklička zatížena těžkým předmětem. Voda ve větším hrnci se vaří na mírném ohni asi 10 až 15 minut. Vypařující se vodu je zapotřebí doplňovat čerstvou. Voda v menším hrnci se také vaří, ale protože je zakrytý, nevypaří se. Po patnácti minutách varu bylinář vypne plamen a nechá vše odstát zhruba 45 minut. Menší hrnec se pak opatrně vyjme a roztok se přefiltruje. Toto je tradiční ruská metoda pro přípravu složitějších receptů.

Baňa se dá používat i k přípravě vývarů, ale v takovém případě se voda vaří 30 minut i déle. Někdy se pak i do malého hrnce dolévá voda, neboť při třicetiminutovém varu se jí více vypaří. Když var skončí, bylinář nechá hrnec odstát na deset minut a pak vývar scedí.

Lze si představit, že příprava zabere čas a že tento proces vyžaduje cvik. Nicméně princip bani
- příprava na vodní lázni
- poskytuje čaj výborné kvality.

Termosková metoda
Jednodušší alternativou bani je použití termosky. Při této metodě vsypeme do zhruba 1 šálku vody 1 čajovou lžičku bylin, přivedeme k varu a po několik minut vaříme. Pak vlijeme tekutinu do termosky, kterou pevně uzavřeme a necháme stát několik hodin. Nápoj se pak scedí a použije.

Tinktury (tincturae)
Tinktury jsou koncentrované bylinné přípravky vyrobené vyluhováním v asi 60% alkoholu po dobu dvou týdnů. Užívá se pro ně skleněná láhev s pevně doléhajícím uzávěrem, kterou je třeba uchovávat v pokojové teplotě a občas protřepat. Tinktura se před použitím přefiltruje. K výrobě většiny tinktur bylinkáři doporučují používat nejméně 40% líh. Výhodou tinktur proti odvarům a roztokům je to, že déle vydrží. Alkohol působí jako konzervační prostředek. Tinktury jsou koncentrované, proto se užívají jen po kapkách, např. 3x denně 10 - 15 kapek.

Šťávy (Succi recesites)
Čerstvé rostlinné šťávy se dají užívat zevně i zevnitř k odstranění celé řady zdravotních potíží. K přípravě šťávy je třeba omýt čerstvě nasbírané nadzemní části rostliny studenou a pak teplou vodou. Pak vložte byliny (či plody) do lisu na potraviny a proceďte vzniklou masu přes plátno. Lis dobře utahujte, abyste vymačkali tolik šťávy, kolik to jen jde. Smíchejte vždy 1 díl šťávy se 2 díly vody. Ohřejte až k varu a nechte mírně povařit 1 až 2 minuty. Odstavte z ohně, a než šťávu budete pít, nechte ji vychladnout. V chladničce vám v dobře uzavřené nádobě vydrží dva i tři dny.

Psyllium, aneb zácpa je příliš velký luxus


Zácpu (obstipaci) nebere řada lidí pořád ještě dost vážně. Přitom je zácpa, zadržující v těle produkty rozkladu jako septik, jednou z hlavních příčin stárnutí a různých typů vážných nemocí až po rakoviny, zejména nejčastější z nich - rakovinu tlustého střeva. Zácpa působí zhoubně i na pleť, proto si nejúspěšnější francouzské modelky aplikují pravidelně klystýr. Zácpu ovšem mít nemusíme. V podstatě je produktem lajdáctví.


Doporučení: Jedním z nejlepších regulátorů pravidelné zdravé stolice je užívání 1 až 2 lžiček rozdrcených obalů semene indického jitrocele (psyllia).


Přírodní vláknina Psyllium vypuzuje stolici mechanickou silou. Na rozdíl od řady projímadel není návykové. Dovede zvětšit až čtrnáctkrát svůj objem a při trochu pravidelnější konzumaci působí ve střevech asi jako kartáč. Brání vzniku polypů, příznivě ovlivňuje už existující, a tím, že nedovolí stolici ve střevech kvasit a hnít, ochraňuje játra, čistí krev a dokonce snižuje hladinu cholesterolu (rovněž produktu nedokonalého spalování).


Psyllium má i jiná nesporná plus:

  • obsahuje kyselinu křemičitou, důležitou pro kvalitu vlasů, zubů, nehtů a pleti
  • obsahem vápníku se podílí na správné hustotě kostí
  • obsahem draslíku a pektinů zase na činnosti srdce
  • tlumí kašel, je protizánětlivé až antibiotické, je hojivé
  • tím, že usiluje o správnou konzistenci stolice (ani tuhou, ani řídkou), umí stolici podle potřeby také zahustit
  • pohlcuje nadbytečnou vodu za vzniku hojivého gelu, blahodárně působícího na sliznice žaludku a střev. Této vlastnosti indického jitrocele se s úspěchem využívá u vředové choroby tlustého střeva a dokonce u Crohnovy nemoci provázené průjmy. Užití psyllia zde musí být velmi pozvolné, nejlépe v množství čtvrt lžičky několikrát denně
  • u průjmů navíc doporučují indičtí odborníci nerozpouštět psyllium v tekutině, nýbrž v jogurtu. Je patrné, že pravidelné užívání obalů semen indického jitrocele má téměř univerzální ozdravující účinek na lidský organizmus.

Autoři článku:
RNDr. Pavel Popov